Krvavý Diamant-kapitola 2.

16. října 2013 v 20:02 | Barbara Mráčková |  Krvavý diamant

2. Kapitola - Wickidfate

Druhý den mě Horácio probouzí brzy ráno: "vztávej Katy půjdeš se mnou nakrmit slepice." Sednu si na postel a promnu si oči: "Kolik je hodit?" ptám se ho rozespale. "Už je půl sedmé, nechal sem tě spát dost dlouho" usměje se "Tady se musí vztávat brzo Katy. Chtěl bych ti taky ukázat naše koně." Projíždíme traktorem po pastvinách a koně se zbíhají ke krmelcím. Jsou nádherní, může jich tu být tak padesát. Mají hustou dlouhou hřívu, sametově lesklou srst a pohybují se s naprostou elegancí. Zastavili jsme a slezly z traktoru. Koně se postavili do kruhu kolem mě jako by očekávali, že jím něco dám. " Nebojíš se jich Katy?" zeptá se Horácio a začně koním vidlemi házet seno do krmelců. "Nebojím, jsou nádherní," zamrkám na Horácia svými zelenými oči a pohladím si jednoho koně po lysince. "Když budeš chtít jednou tě na nich naučím jezdit, tak pojď pojedeme zpátky" Bylo to tam obrovské a on mě všude provedl. Stájí tady bylo pět, pro ovce, krávy, koně, psata a jedná malá za srubem na kopci. Všechny stáje byli natřeny krvavou barvou a měli dřevenou střechu. Nejdříve mě provedl stájemi a ohradami, a pak srubem. První část domu je dřevěná a dvě zadní místnosti jsou dostavěny a mají cihlové zdi. Nejspíš proto, aby tam v zimě nebylo chladno. Jeden s tich zadních pokojů měl naštěstí volný, budu tu moct mít pokoj. Když do pokoje vcházíme všimnu si, že tu jsou fotografie nějaké mladé dívky na koňských závodech a vedle na poličce několik medailý a pohárů. "Katy musím ti něco povědět, posaď se prosím," řekne a ukáže mi na židli. Sednu si a on sám si sedá na postel vedle mě. Zhluboka se nadechne, až to vypadá, že mu přes jeho panďěro ulétne knoflík na košili, a řekne. To je može žena Constance, zemřela před dvěma roky. Měla rakovinu," pohlédne ke mě: " víš Katy vím moc dobře jak se teď cítíš, taky jsem si tím musel projít." Zalesknou se mu v očích slzy, podívám se na fotografii s Constance a aniž bych chtěla do tvářích se mi začnou vpíjet mokré cestičky, Horácio mě pohladí po tváři "Tak to vydíž, zbyli sme si jeden druhému. Myslíš, že to spolu zvládneme?" Soucitně se na něj usměju a vrhám se mu kolem krku. Jsem ráda, že tu pro mě je a on je nejspíš rád, že jsem tu já pro něj. Myslím, že si na sebe brzy zvykneme... Constance byla úchvatná žena se zlatými, vlnitými vlasy na ramena. Byla to dobrá jezdkyně a na každé fotce, kde je s Horáciem se usmívá a on vedle ní vypadá, tak o dvacet let mladší, určitě ho její smrt hodně zasáhla. Nejspíš proto o sebe teď ani nedbá a nenstará se o to jak vypadá. Horáciovi tu po ní zbyl jediný závodní kůň, ten, kterého měla nejraději. Je zavřený v té menší stáji za domem. Je to černý svalnatý kůň s křišťálově černýma očima, jmenuje se Javert... Moje přítomnost v domě Horácia přinutila více uklízet a vařit. Staral se o mě jako o panenku a měli sme se spolu docela dobře... Sedím v pokoji, který vypadá jako ten Horáciův, ale v tomhle je jen veliká postel, která je celá postříkaná krví, zdi pokoje hoří a na zemi jsou malé rudé střepy. Chci se zvednout a z pokoje utéct, ale nemůžu se ani pohnout, jako by mě na té posteli něco drželo. Pokoj se zaplňuje kouřem a já slyším hlas, ale nerozumím mu, nemůžu dýchat, dusím se... "Katy! Probuď se!" Zjišťuji že ležím na posteli a celá se klepu strachy a nademnou stojí Horácio a třese mi s rameny: "Tobě se něco zdálo viď? Už je to dobrý, neboj se." Potřebuju, aby u mě teď byla moje matka a já ji mohla pevně obejmout. Ale to nejde, ona už tady nikdy nebude a nikdy už mě neobejme. Rozbrečím se, jsem z toho nešťastná, nedokážu bez ní žít a aniž bych chtěla zakřičím: "Já chci maminku, prosím vezmi mě za ní! Prosím!" Horácio si ke mě sedá na postel a já se na něj hroutím a histericky brečím "Prosím, já jí potřebuju! Vrať mi jí, kdo mi jí zabil! Proč jí?!? Ona přece nic neudělala!" "Katy, uklidni se! Ššš..Notak" Říká klidně a kolíbá mě. přestávám křičet a s bolestným výrazem v tváři se shovávám do peřiny. "Co se ti zdálo Katy? Chceš o tom se mnou mluvit?" Zachumlám se ještě hlouběji do peřiny. Můžu mu to říct? Co to vlastně bylo za sen? To je hloupé, že kvůli tomu brečím a tak odpovídám "Ne, nechci o tom mluvit" Horácio ze mě nežně stahuje peřinu: "Chceš jít spát ke mě? Je ještě brzo na to vztávat a já pro tebe mám přes den nějakou práci. Musíš mít sílu." Cože jít spát do toho pokoje, o kterém se mi teď zdálo, že hoří, to ne! "Chci zůstat tady já už to zvládnu." Horácio pozvedne obočí "Určitě ?" "Ano já to zvladnu," usměju se na něj. Utírá mi slzu z tváře a pohladí mě po vlasech "To jsem rád."... Když za sebou zavíra dveře, zvedám se s postele a beru si k sobě svého medvídka, pěvně si ho k sobě přitisknu, už neusnu. Ráno mi Horácio oznámi, že předěláme můj pokoj. Horácio si obléká svou slušnější koženou bundu a jeapem odjíždíme do města. Zastavujeme před drogerií, kde vybíráme barvu na vymalování mého pokoje. "Dobrý den, mohla byste nám prosím ukázat vzorník barev na vymalování pokojů?" Ptá se Horácio mladé prodavačky. "Ale jistě," usměje se a odchází do zadu do kumbálu, za chvilku se vrací a na stůl nám pokláda obrovskou knížku s vzorky. Po nějaké době vybírání s Horáciem vybíráme vínovou barvu. "Slečno dejte mi prosím dvě balení tohoto odstínu." "Ano, hned to bude," podívá se na číslo pod barvou, kterou sme v zorníku vybrali a na poličce s pixlami to číslo hledá. Nakonec nám dvě pixly barvy podává. Horácio zaplatí a odcházíme. "Tak kam půjdeme teď?" Ptám se zvědavě. "Do támhle toho velkého obchodu na konci ulice," řekne a prstem ukazuje na velký, růžový obchod. V prvním patře toho obchodu jsou domácí potřeby. "Tak pojď a vyber si něco do pokoje," řekne vyzývavě, bere mě za ruku a vcházíme do obchodu. Prolézám obchodem a všechno si prohlížím. "Budeš tam chtít nějaký koberec?" Ptá se Horácio. "Jo to bych moc ráda, skvělý nápad." "Musíme si pospíšit, ještě musím do obchodu odvézt mléko a chci ten pokoj dneska dodělat." Zadívám se na záclony v regálu a beru jednu bílou do ruky "Můžu si tam vzít i tyhle záclonky?" Ptám se nejistě. "Jistě, že můžeš Katy a vezmeme tuhle ovčí kožešinu místo koberce co říkáš?".. Nakonec si kupuji kožešinu, záclonky a broušenou, skleněnou vázičku. "Katy ty si ještě zajdi do druhého patra a vyber si něco na sebe, já zatím odvezu prodat to mléko, tady máš 15 dolarů," vkládá mi do rukou bankovky. Chce se mi vyskočit vysoko do vzduchu:" Děkuju Horácio!" křiknu nadšeně a běžím do druhého patra. Miluju nakupování! Vyberu si světle zelené a béžové šaty a k tomu dvoje bílé punčošky. Dokonce mi nějaké peníze zbydou. Vracím se k autu, kde na mě už čeká Horácio. "Tak co sis koupila?" Přicházím k němu a ukazuju mu šaty. "Ty jsou krásné Katy, máš vkus" mrkne po mě. Zakřením se na něj: "Díky" a vracím mu zbytek peněz. Doma začneme vyklízet pokoj. "Pojď Katy, pomoz mi prosím s tím stolkem." Odkládám židli: "Jo, jo už jdu!" Všechen nábitek dáme do Horáciovy hnědé ložnice a zem v pokoji pokrýváme novinami. Pustíme si hudbu, nejspíš to je Metalica, a společně pokoj malujeme. Mám na sobě Horáciovu pracovní košili a on monterky. Provokativně si namočím ruku do barvy a otisku mu ji o záda. "Ty potvůrko!!" Křikne na mě. Utíkám před ním, ale musím se na tolik smát, že nakonec zastavím a chytám se za břicho. "Počkej ty uvidíš!" "Néé!" Vykřiknu a Horácio mi štětcem oplácí mou drzost. Když to máme hotové vypadá to úchvatně. Okna jsou ozdobená bílými záclonami, do skleněné vázi dáváme bílé usušené růže a vedle mé postele na dřevěné podlaze leží kožešina. Takový pokoj jsem vždycky chtěla! K večeři mi Horácio dělá krupičnou kaši. "Ty jsi se mnou nedáš?" Ptám se Horácia. "Nemám hlad" odsekne. Vyndavá z ledničky Jacka Danielse, naléva si jej do menší skleničky a na jeden lok to do sebe kopne. "Rozčešeš mi prosím vlasy, než půjdu spát?" ptám se ho trochu zmatená jeho chováním. "To snad zvládneš sama ne?!?" Pronese a odchází si lehnout: "Až půjdeš spát zhasni. "Zastavuje se a otáči se ke mně: "Jo mimochodem, zamluvil jsem ti hodiny s domácím učitelem. Je to můj kamarád a udělá to pro mě zadarmo, tak si toho važ Katherine!" Chvilku stojí a prohlíží si mne, pak odchází do ložnice. Co to mělo znamenat ? Proč je najednou tak protivný? Trápí ho snad, že za mě dneska tolik utrácel? Nemůžu si jeho chování odůvodnit a tak odcházím spát...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sára Sára | 16. října 2013 v 20:18 | Reagovat

Těším se na další díl :) Opět pěkné

2 ChristinaD ChristinaD | E-mail | Web | 1. listopadu 2013 v 6:13 | Reagovat

Ahoj,
layout ti udělám asi až zítra, dnes jedeme na školní exkurzi a nevím, v kolik hodin se vrátíme...
Chápu dobře, že layout tedy chceš s tématem knih? A tlačítky mysíš klikačky? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama