Krvavý Diamant

16. října 2013 v 18:49 | Barbara Mráčková |  Krvavý diamant

Úvod

Můj přiběh začíná v jednom menším městečku na Jihu Tenessee. Má matka tam pracovala jako servírka v jedné prohnilé hospodě. Nebylo to tam hezký, záclony tam byly zažloutlé od cigaretového kouře, nábytek byl starý, většinou i rozbitý a podlaha byla zaplivaná. Nikam jinam jí ale nevzali. Její rodiče byli totiž přistěhovalci a nemohli jí dopřát pořádného studia. Jmenovala se Dolores Vein, ale říkali ji Doly. Byla krásná, měla dlouhé kaštanové vlasy a pronikavě zelené oči. Její postava měla krásné ženské tvary a měla opravdu kouzelný úsměv. V té hospodě kde pracovala se seznámila Billem Jonsem, který tam chodil pít. Byl k ní velmi pozorný, navštivoval ji po práci o nosíval jí růže. Povídal si s ní kolikrát až do noci, kdy zavírala. A často se pak spolu procházeli celou noc po ulicích města, které osvicovalo pouze světlo pouličních lamp, odrážejíci se na silnicích. Většinou se zastavovali na mostě zvaném Skyway. Sedali si k zábradlí s nohami spuštěnými volně dolů, sledovali odsud hvězdy, které se třpitily na hladině řeky a výhlíželi, kdy nějaká spadne, aby si mohli něco přát. Na ten most si na důkaz jejich lásky pověsili a uzamknuli zámek s jejich iniciály. Malým ozdobným písmen bylo na zámku vyryto
'Doly a Bill navždy'.
Hodili se k sobě. A po půl roce scházení se k Billovi Doly nastěhovala. Bydleli v rodiném domku na kraji městečka Kesmer blízko u řeky. Byli opravdu krásný pár a k smrti se milovali. Bill často na Doly čekal než příde z práce s večeří, vínem a kyticí voňavých květin. Po nějaké době co s polu žili, jsem se z jejich lásky narodila já a jelikož spolu nebyli oddáni, nechali mi jméno po matce. Pojmenovali mě Katherine Vein. Bill měl dobrou práci, kterou nás mohl dobře zajistit, jenže to nebyla zrovna nejlepší práce a nevěděli jsme kdy zrovna bude mít nějaký dobrý 'kšeft'. Prodával totiž drogy. Měl nás rád, ale často se s matkou hádali a kolikrát došlo i k rozbíjení nábytku a fackám. Chtěla mu tu práci rozmluvit a byla by mnohem radši, kdyby dělal něco za méně peněz, než nás všechny vystavovat riziku. Když mu nešli kšefty byl někdy úplně nesnesitelný. Občas si matka zbalila věci a i semnou odešla bydlet ke své kamarádce Marianě, ale po pár týdnech se vždycky vrátila zpátky, protože ho přes to všechno pořád milovala. Často sem jako malá zůstávala doma s otcem, protože matka pracovala, kdy jen mohla a brala si hodně často přesčasy. Chtěla za každou cenu ukázat, že i z těch peněz, které si vidělá by nás dokázala uživit. Chodívala domů hodně pozdě a hodně unavená a já jsem na ni vždycky čekala, aby mi přečetla pohádku. Milovala jsem ji. Byla to ta nejlepší máma na světě. Měla sem opravdu šťastné dětství, a vždy potom co si Bill něco vydělal, mohli jsme si leccos dovolit. Chodit do kina, do restaurací a na poutě. Když jsem pak trochu povyrostla, hodně mě to bavilo a chlubila jsem se s tím ve škole. Na pouti jsme vždycky byli dlouho do noci, točili se na kolotočích, jedli sladkou cukrouvou vatu a táta mi jednou vystřelil velkého plyšového medvěda. Byl pomalu větší než já. Když jsme přišli z poutě domů, vyprosila jsem si abych s medvědem mohla spát. Dostala jsem pusu na dobrou noc a zabořila se do peřin. Občas jsem bývala náměsíčná. A pro zážitky z poutě se mi nedařilo tvrdě usnout. Popadla jsem tedy medvěda a procházela se nocí bosá po zahradě našeho domu. Vzbudil mě až kouř. Probrala jsem se a zjistila jsem ,že náš dům pohltily plameny. Nejspíš to udělal někdo, komu nedal táta včas dávku nebo možná nějací opilci z poutě. Ať už to byl kdokoliv, ze mě se stal během chvíle sirotek. Bylo mi jedenáct a oba rodiče při tom požáru zahynuli. Zbyla mi jen noční košilka a plyšový medvěd, kterého jsem měla v ruce. Němela jsem vůbec kam jít. Matky rodiče zemřeli do jejích osmnácti a otec se pro svou práci s nikým nemohl stýkat. Zůstala jsem úplně sama...

1. Kapitola - Pohřeb

Pár dní na to se koná pohřeb. Přesně 11. listopadu 2011, v mých jedenácti letech. Myslím, že jedenáctka nebude zrovna mé nejšťastnější číslo. Na hřbitově se shromážďují nejblišší přátelé. Přivezla mě sem Riana, matky kamarátka. Ustaraně na mě pohlédne: "Není ti zima Katy?". "Trochu ano," odpovídám a přejíždím si dlaněmi po nadloktí, mám na sobě černé šaty a šedé punčošky, které mi Ria koupila, po tom požáru mi totiž nezbylo žádné oblečení. A jelikož už končil podzim, udělala se pěkná zima. "Dojdu ti do auta pro svetr," řekne Ria a odchází k autu. Rozhlížím se po lidech na hřbitově a zjišťuji, že zde nikoho neznám. Všichni po mě soucitně koukají. Přijel sem taky šerif Thomas Shefrson, který řešil náš případ s požárem. Je to elegatní můž, má kožený klobouk a k tomu slazený černý smoking. Zazvoní mu telefon. Vytáhne jej z vnitřní kapsy saka a zatřpytí se mu jeho stříbrná hvězda na prsou: "omluvte mě," pronese a odchází k bráně hřbitova. To už se vrací Ria se svetrem: "tady ho máš Katy," vkládá mi do rukou svetr. "Děkuji," oblikám si svetr přes hlavu a nakláním se Rie k uchu: "Nevíš s kým si to šerif volá?" zašeptám. "Myslím si, že to bude někdo od tvého otce, protože se šerif ptal odkud Billa zná. Víc jsem neslyšela," zašeptá mi zpátky Ria a vyndavá mi hnědé vlasy ze svetru.
Z kapličky vychází kněz a jde směrem k nám. "Jsme jíž v plněm počtu?" ptá se. Rychlou chuzí za ním přichází šerif: "ano jsme všichni," říká trochu udýchaně a nenápadně po mě pokukuje. "Dobrá tedy, začněme" sepne ruce na prsou: "sešli sme se zde, abychom se rozloučili s..." Nemohla sem se vůbec soustředit. Bylo to pro mě hrozné. Připadala jsem si jako balón, který se naplňuje vzduchem a nafukuje se pořád víc a víc, do obrovských rozměrů, ale nemůže prasknout. Nemohla jsem ani brečet a nedokázala jsem si připustit, že jsou oba rodiče mrtví. Po obřade mi všichni šli potřást rukou a popřát mi upřímnou soustrast, šerif šel jako poslední. "Upřímnou soustrast Katherine." "Děkuji šerife," podávám mu ruku. "Katherine, můžu s tebou na chvíli mluvit?" Jdeme spolu po prašné cestičce ven. "Volal mi před chvíli muž, představil se jako Horacio Jones a tvrdil, že je bratrancem tvého otce. Znáš ho?" Zavrtím hlavou: "Neznám." Šerif se zastaví, kleká si a chytá mě kolem ramen: "Víš nabídl mi, že kdybys neměla kam jít, tak by se tě mohl ujmout," hledí mi do očí. Otcův bratranec? Vlastně se ani nedivím, že ho neznám. Otec o své rodině nikdy nemluvil.Nevím co na odpovědět a tak mlčím. Zvedá se a vytahuje z kapsy doutník. Ria jde za námi: "Stalo se něco šerife?" připaluje mu. "Děkuji vám. Právě jsem říkal Katherine, o bratranci jejího otce, chtěl by Katherine adoptovat. Ale volal jsem s ním zatím jen krátce a musel bych si potvrdit, jestli mi nelže a myslí to vážně." Potahuje z doutníku. "To by bylo skvělé," přitaká Ria: "a odkud je?" "Prý vlastní statek ve Wickidfate. Hned zítra ráno se tam zajedu podívat. Může Katherine přes noc zůstat u vás?" "Zajisté šerife," řekne Ria a položí mi ruku na rameno: "Mám Katy ráno dovést na stanici?". Šerif se na mě usměje a pohladí mě po tvář: "Dojedu si pro ní. Chceš se tam jet podívat se mnou Katherine?" Oplatím mu úsměv: "ráda." Zvedá oči k Rie. "Akorád vás požádám, mohla byste mi dát svou adresu? Slečno ?... "Mariana" podává mu ruku "a ulice Dependská 112." "Thomas Shefrson. Dobrá tedy, zítra se uvidíme." podají si ruce a odjíždíme. "Rio proč nemůžu zůstat u tebe?" Povzdychne si "To nejde Katy, nemohli by mi tě dát do péče, nemám dost peněz, na to uživit nás obě. Mrzí mě to." Sklopím hlavu. To by mě zajímalo kdo ten Horácio je, otec se o něm nikdy nezmiňoval a už se mi o něm ani nikdy nezmíní. V této chvíli jsem moc zmožená, na to, abych přemýšlela. Zítra se to dovím... "Katy vztávej, snídani máš na stole!" budí mne ráno Ria. Odhodím medvěda, vyběhnu na chodbu a volám na ni ze schodů: "hned tam budu Rio!" Cestou dolů se stavím do koupelny a upláchnu si obličej a vyčistím zuby. Nemohla jsem v noci spát, Ria celou noc proplakala, slyšela jsem ji, utírám si ruce a jdu na snídani. "Dobré ráno Katy vyspala si se dobře?" Promnu si bolavé oči "Nemohla jsem v noci vůbec spát" sedám si ke stolu. Lívanečky! Ty nám dělala Ria vždy, když nám chtěla zlepšit náladu. "Tak to jsme dvě" přitaká Ria a hladí mne po vlasech, neboj Katy mi to zvládneme. "Rio myslíš, že za tebou budu moct přijet na návštěvu?" "Určitě ano Katy" usměje se na mě "To nějak vymyslíme, jes než to budeš mít studené." Crr!Crr! "To už tady asi bude šerif, půjdu otevřít" podívá se do zrcadla, aby si upravila vlasy a chvátá otevřít. "Dobré ráno šerife." "Dobré slečno Mariano" Sundá si klobouk. "Katy ještě snídá, nedáte si zatím kávu?" nabídne Ria. "Ne děkuji, už jsem dneska kávu měl, počkám na ni. " "Dobře, pojdtě si aspoň sednout" nabízí mu. Rychle dojím snídani a balím si těch pár věci co mám, když du dolu ze schodů, je vidět víc plyšového medvěda než mě. Když odjíždíme mávám Rie z okýnka tak dlouho dokud nezmizíme v zatáčce. Jeli jsme dlouho, nebo aspoň mě to připadalo jako věčnost. Šerif celou cestu poslouchal radio. Měl nastavený kanál s nějakou country muzikou. Dívala jsem se z okýnka, často jsme projížděli kolem jezer, lesů a hor. Zasněžené vršky hor osvícené ranním sluncem zářily jako diamanty a jezera byla tak křišťálově čistá, že se jejich hladina leskla jako zrcadlo. "Tak už jsme tady Katherine!"
Projeli jsme kolem cedule 'Welcome to Wickidfate' a odbočili na prašnou cestu. Objevil se před námi veliký, rudě natřený statek kolem kterého bylo spoustu ohrad s koňmi, kravami a ovcemi. Tady určitě musí bydlet ten Horácio. Šerif zaparkoval u sruběného domku mezi stájemi. "Počkej tady chvilku," řekne šerif a vyleze s auta, jde ke dveřím a klepe na dveře. Po nějaké době se otevřou vrata stáje vedle srubu a spěšným krokem jde k šerifovi muž veliký jako hora. Je celý spocený a má na sobě špinavé oblečení, pod slaměným kloboukem má dlouhé, hnědé, mastné vlasy. V puse přežvikuje slámu, má na sobě koskovanou košili modré jeany a na nohou má špičaté kožené boty. Šerif si s ním povídá, ale já jim nerozumím a protože jsem ospalá, v zahřátém autě usínám.
Probouzím se uvnitř srubu, ležím na hnědém gauči nejspíš v obývacím pokoji a naproti mě sedí u konferenčního stolku šerif s Horáciem, který podepisuje nějaké papíry. "Katherine to je dobře, že už si vzhůru, budu už muset jet. S panem Jonesem jsme se dohodli, že tady už zůstaneš, abys nemusela přespávat u nás na stanici. Souhlasíš s tím?" Zeptá se mě šerif. Sedám si na gauč a podívám se na Horácia, ten se na mě usmívá. "Ne, nevadí mi to," vrátím mu úsměv. "Přijedu se na vás podívát za pár týdnu, kdybyste cokoliv potřeboval pane Jonesi, zavolejte mi." Horácio se zvedá a pokládá šerifovi ruku na rameno "Díky pane Shefrsone. My to spolu určitě zvládneme."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Weju Weju | 16. října 2013 v 19:30 | Reagovat

Luxus. Holka, jsi fakt dobrá (sem tam by mohlo být více čárek, ale ehmmm... ten význam a to téma je parádní ^^)

2 Elis, Elizabeth Elis, Elizabeth | 16. října 2013 v 19:32 | Reagovat

Super. (y)

3 Sára Sára | 16. října 2013 v 20:11 | Reagovat

Bezvadný (y) :3

4 wickedfate wickedfate | 16. října 2013 v 20:48 | Reagovat

Děkuju, teprve začínám. Nebojte se mi napsat krtiku, chci aby to ve finále vypadalo dobře a hodně byste mi s tím pomohli. Píšu teprve pár týdnů, takže nečekejte, že to bude dokonalé.. Doufám, že se Vám bude líbit i pokračování ;)

5 StewartFam StewartFam | E-mail | Web | 3. března 2017 v 13:25 | Reagovat

wh0cd272246 <a href=http://cialis20mg2017.com/>cialis price</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama