Krvavý Diamant-kapitola 2.

16. října 2013 v 20:02 | Barbara Mráčková |  Krvavý diamant

2. Kapitola - Wickidfate

Druhý den mě Horácio probouzí brzy ráno: "vztávej Katy půjdeš se mnou nakrmit slepice." Sednu si na postel a promnu si oči: "Kolik je hodit?" ptám se ho rozespale. "Už je půl sedmé, nechal sem tě spát dost dlouho" usměje se "Tady se musí vztávat brzo Katy. Chtěl bych ti taky ukázat naše koně." Projíždíme traktorem po pastvinách a koně se zbíhají ke krmelcím. Jsou nádherní, může jich tu být tak padesát. Mají hustou dlouhou hřívu, sametově lesklou srst a pohybují se s naprostou elegancí. Zastavili jsme a slezly z traktoru. Koně se postavili do kruhu kolem mě jako by očekávali, že jím něco dám. " Nebojíš se jich Katy?" zeptá se Horácio a začně koním vidlemi házet seno do krmelců. "Nebojím, jsou nádherní," zamrkám na Horácia svými zelenými oči a pohladím si jednoho koně po lysince. "Když budeš chtít jednou tě na nich naučím jezdit, tak pojď pojedeme zpátky" Bylo to tam obrovské a on mě všude provedl. Stájí tady bylo pět, pro ovce, krávy, koně, psata a jedná malá za srubem na kopci. Všechny stáje byli natřeny krvavou barvou a měli dřevenou střechu. Nejdříve mě provedl stájemi a ohradami, a pak srubem. První část domu je dřevěná a dvě zadní místnosti jsou dostavěny a mají cihlové zdi. Nejspíš proto, aby tam v zimě nebylo chladno. Jeden s tich zadních pokojů měl naštěstí volný, budu tu moct mít pokoj. Když do pokoje vcházíme všimnu si, že tu jsou fotografie nějaké mladé dívky na koňských závodech a vedle na poličce několik medailý a pohárů. "Katy musím ti něco povědět, posaď se prosím," řekne a ukáže mi na židli. Sednu si a on sám si sedá na postel vedle mě. Zhluboka se nadechne, až to vypadá, že mu přes jeho panďěro ulétne knoflík na košili, a řekne. To je može žena Constance, zemřela před dvěma roky. Měla rakovinu," pohlédne ke mě: " víš Katy vím moc dobře jak se teď cítíš, taky jsem si tím musel projít." Zalesknou se mu v očích slzy, podívám se na fotografii s Constance a aniž bych chtěla do tvářích se mi začnou vpíjet mokré cestičky, Horácio mě pohladí po tváři "Tak to vydíž, zbyli sme si jeden druhému. Myslíš, že to spolu zvládneme?" Soucitně se na něj usměju a vrhám se mu kolem krku. Jsem ráda, že tu pro mě je a on je nejspíš rád, že jsem tu já pro něj. Myslím, že si na sebe brzy zvykneme... Constance byla úchvatná žena se zlatými, vlnitými vlasy na ramena. Byla to dobrá jezdkyně a na každé fotce, kde je s Horáciem se usmívá a on vedle ní vypadá, tak o dvacet let mladší, určitě ho její smrt hodně zasáhla. Nejspíš proto o sebe teď ani nedbá a nenstará se o to jak vypadá. Horáciovi tu po ní zbyl jediný závodní kůň, ten, kterého měla nejraději. Je zavřený v té menší stáji za domem. Je to černý svalnatý kůň s křišťálově černýma očima, jmenuje se Javert... Moje přítomnost v domě Horácia přinutila více uklízet a vařit. Staral se o mě jako o panenku a měli sme se spolu docela dobře... Sedím v pokoji, který vypadá jako ten Horáciův, ale v tomhle je jen veliká postel, která je celá postříkaná krví, zdi pokoje hoří a na zemi jsou malé rudé střepy. Chci se zvednout a z pokoje utéct, ale nemůžu se ani pohnout, jako by mě na té posteli něco drželo. Pokoj se zaplňuje kouřem a já slyším hlas, ale nerozumím mu, nemůžu dýchat, dusím se... "Katy! Probuď se!" Zjišťuji že ležím na posteli a celá se klepu strachy a nademnou stojí Horácio a třese mi s rameny: "Tobě se něco zdálo viď? Už je to dobrý, neboj se." Potřebuju, aby u mě teď byla moje matka a já ji mohla pevně obejmout. Ale to nejde, ona už tady nikdy nebude a nikdy už mě neobejme. Rozbrečím se, jsem z toho nešťastná, nedokážu bez ní žít a aniž bych chtěla zakřičím: "Já chci maminku, prosím vezmi mě za ní! Prosím!" Horácio si ke mě sedá na postel a já se na něj hroutím a histericky brečím "Prosím, já jí potřebuju! Vrať mi jí, kdo mi jí zabil! Proč jí?!? Ona přece nic neudělala!" "Katy, uklidni se! Ššš..Notak" Říká klidně a kolíbá mě. přestávám křičet a s bolestným výrazem v tváři se shovávám do peřiny. "Co se ti zdálo Katy? Chceš o tom se mnou mluvit?" Zachumlám se ještě hlouběji do peřiny. Můžu mu to říct? Co to vlastně bylo za sen? To je hloupé, že kvůli tomu brečím a tak odpovídám "Ne, nechci o tom mluvit" Horácio ze mě nežně stahuje peřinu: "Chceš jít spát ke mě? Je ještě brzo na to vztávat a já pro tebe mám přes den nějakou práci. Musíš mít sílu." Cože jít spát do toho pokoje, o kterém se mi teď zdálo, že hoří, to ne! "Chci zůstat tady já už to zvládnu." Horácio pozvedne obočí "Určitě ?" "Ano já to zvladnu," usměju se na něj. Utírá mi slzu z tváře a pohladí mě po vlasech "To jsem rád."... Když za sebou zavíra dveře, zvedám se s postele a beru si k sobě svého medvídka, pěvně si ho k sobě přitisknu, už neusnu. Ráno mi Horácio oznámi, že předěláme můj pokoj. Horácio si obléká svou slušnější koženou bundu a jeapem odjíždíme do města. Zastavujeme před drogerií, kde vybíráme barvu na vymalování mého pokoje. "Dobrý den, mohla byste nám prosím ukázat vzorník barev na vymalování pokojů?" Ptá se Horácio mladé prodavačky. "Ale jistě," usměje se a odchází do zadu do kumbálu, za chvilku se vrací a na stůl nám pokláda obrovskou knížku s vzorky. Po nějaké době vybírání s Horáciem vybíráme vínovou barvu. "Slečno dejte mi prosím dvě balení tohoto odstínu." "Ano, hned to bude," podívá se na číslo pod barvou, kterou sme v zorníku vybrali a na poličce s pixlami to číslo hledá. Nakonec nám dvě pixly barvy podává. Horácio zaplatí a odcházíme. "Tak kam půjdeme teď?" Ptám se zvědavě. "Do támhle toho velkého obchodu na konci ulice," řekne a prstem ukazuje na velký, růžový obchod. V prvním patře toho obchodu jsou domácí potřeby. "Tak pojď a vyber si něco do pokoje," řekne vyzývavě, bere mě za ruku a vcházíme do obchodu. Prolézám obchodem a všechno si prohlížím. "Budeš tam chtít nějaký koberec?" Ptá se Horácio. "Jo to bych moc ráda, skvělý nápad." "Musíme si pospíšit, ještě musím do obchodu odvézt mléko a chci ten pokoj dneska dodělat." Zadívám se na záclony v regálu a beru jednu bílou do ruky "Můžu si tam vzít i tyhle záclonky?" Ptám se nejistě. "Jistě, že můžeš Katy a vezmeme tuhle ovčí kožešinu místo koberce co říkáš?".. Nakonec si kupuji kožešinu, záclonky a broušenou, skleněnou vázičku. "Katy ty si ještě zajdi do druhého patra a vyber si něco na sebe, já zatím odvezu prodat to mléko, tady máš 15 dolarů," vkládá mi do rukou bankovky. Chce se mi vyskočit vysoko do vzduchu:" Děkuju Horácio!" křiknu nadšeně a běžím do druhého patra. Miluju nakupování! Vyberu si světle zelené a béžové šaty a k tomu dvoje bílé punčošky. Dokonce mi nějaké peníze zbydou. Vracím se k autu, kde na mě už čeká Horácio. "Tak co sis koupila?" Přicházím k němu a ukazuju mu šaty. "Ty jsou krásné Katy, máš vkus" mrkne po mě. Zakřením se na něj: "Díky" a vracím mu zbytek peněz. Doma začneme vyklízet pokoj. "Pojď Katy, pomoz mi prosím s tím stolkem." Odkládám židli: "Jo, jo už jdu!" Všechen nábitek dáme do Horáciovy hnědé ložnice a zem v pokoji pokrýváme novinami. Pustíme si hudbu, nejspíš to je Metalica, a společně pokoj malujeme. Mám na sobě Horáciovu pracovní košili a on monterky. Provokativně si namočím ruku do barvy a otisku mu ji o záda. "Ty potvůrko!!" Křikne na mě. Utíkám před ním, ale musím se na tolik smát, že nakonec zastavím a chytám se za břicho. "Počkej ty uvidíš!" "Néé!" Vykřiknu a Horácio mi štětcem oplácí mou drzost. Když to máme hotové vypadá to úchvatně. Okna jsou ozdobená bílými záclonami, do skleněné vázi dáváme bílé usušené růže a vedle mé postele na dřevěné podlaze leží kožešina. Takový pokoj jsem vždycky chtěla! K večeři mi Horácio dělá krupičnou kaši. "Ty jsi se mnou nedáš?" Ptám se Horácia. "Nemám hlad" odsekne. Vyndavá z ledničky Jacka Danielse, naléva si jej do menší skleničky a na jeden lok to do sebe kopne. "Rozčešeš mi prosím vlasy, než půjdu spát?" ptám se ho trochu zmatená jeho chováním. "To snad zvládneš sama ne?!?" Pronese a odchází si lehnout: "Až půjdeš spát zhasni. "Zastavuje se a otáči se ke mně: "Jo mimochodem, zamluvil jsem ti hodiny s domácím učitelem. Je to můj kamarád a udělá to pro mě zadarmo, tak si toho važ Katherine!" Chvilku stojí a prohlíží si mne, pak odchází do ložnice. Co to mělo znamenat ? Proč je najednou tak protivný? Trápí ho snad, že za mě dneska tolik utrácel? Nemůžu si jeho chování odůvodnit a tak odcházím spát...
 

Krvavý Diamant

16. října 2013 v 18:49 | Barbara Mráčková |  Krvavý diamant

Úvod

Můj přiběh začíná v jednom menším městečku na Jihu Tenessee. Má matka tam pracovala jako servírka v jedné prohnilé hospodě. Nebylo to tam hezký, záclony tam byly zažloutlé od cigaretového kouře, nábytek byl starý, většinou i rozbitý a podlaha byla zaplivaná. Nikam jinam jí ale nevzali. Její rodiče byli totiž přistěhovalci a nemohli jí dopřát pořádného studia. Jmenovala se Dolores Vein, ale říkali ji Doly. Byla krásná, měla dlouhé kaštanové vlasy a pronikavě zelené oči. Její postava měla krásné ženské tvary a měla opravdu kouzelný úsměv. V té hospodě kde pracovala se seznámila Billem Jonsem, který tam chodil pít. Byl k ní velmi pozorný, navštivoval ji po práci o nosíval jí růže. Povídal si s ní kolikrát až do noci, kdy zavírala. A často se pak spolu procházeli celou noc po ulicích města, které osvicovalo pouze světlo pouličních lamp, odrážejíci se na silnicích. Většinou se zastavovali na mostě zvaném Skyway. Sedali si k zábradlí s nohami spuštěnými volně dolů, sledovali odsud hvězdy, které se třpitily na hladině řeky a výhlíželi, kdy nějaká spadne, aby si mohli něco přát. Na ten most si na důkaz jejich lásky pověsili a uzamknuli zámek s jejich iniciály. Malým ozdobným písmen bylo na zámku vyryto
'Doly a Bill navždy'.
Hodili se k sobě. A po půl roce scházení se k Billovi Doly nastěhovala. Bydleli v rodiném domku na kraji městečka Kesmer blízko u řeky. Byli opravdu krásný pár a k smrti se milovali. Bill často na Doly čekal než příde z práce s večeří, vínem a kyticí voňavých květin. Po nějaké době co s polu žili, jsem se z jejich lásky narodila já a jelikož spolu nebyli oddáni, nechali mi jméno po matce. Pojmenovali mě Katherine Vein. Bill měl dobrou práci, kterou nás mohl dobře zajistit, jenže to nebyla zrovna nejlepší práce a nevěděli jsme kdy zrovna bude mít nějaký dobrý 'kšeft'. Prodával totiž drogy. Měl nás rád, ale často se s matkou hádali a kolikrát došlo i k rozbíjení nábytku a fackám. Chtěla mu tu práci rozmluvit a byla by mnohem radši, kdyby dělal něco za méně peněz, než nás všechny vystavovat riziku. Když mu nešli kšefty byl někdy úplně nesnesitelný. Občas si matka zbalila věci a i semnou odešla bydlet ke své kamarádce Marianě, ale po pár týdnech se vždycky vrátila zpátky, protože ho přes to všechno pořád milovala. Často sem jako malá zůstávala doma s otcem, protože matka pracovala, kdy jen mohla a brala si hodně často přesčasy. Chtěla za každou cenu ukázat, že i z těch peněz, které si vidělá by nás dokázala uživit. Chodívala domů hodně pozdě a hodně unavená a já jsem na ni vždycky čekala, aby mi přečetla pohádku. Milovala jsem ji. Byla to ta nejlepší máma na světě. Měla sem opravdu šťastné dětství, a vždy potom co si Bill něco vydělal, mohli jsme si leccos dovolit. Chodit do kina, do restaurací a na poutě. Když jsem pak trochu povyrostla, hodně mě to bavilo a chlubila jsem se s tím ve škole. Na pouti jsme vždycky byli dlouho do noci, točili se na kolotočích, jedli sladkou cukrouvou vatu a táta mi jednou vystřelil velkého plyšového medvěda. Byl pomalu větší než já. Když jsme přišli z poutě domů, vyprosila jsem si abych s medvědem mohla spát. Dostala jsem pusu na dobrou noc a zabořila se do peřin. Občas jsem bývala náměsíčná. A pro zážitky z poutě se mi nedařilo tvrdě usnout. Popadla jsem tedy medvěda a procházela se nocí bosá po zahradě našeho domu. Vzbudil mě až kouř. Probrala jsem se a zjistila jsem ,že náš dům pohltily plameny. Nejspíš to udělal někdo, komu nedal táta včas dávku nebo možná nějací opilci z poutě. Ať už to byl kdokoliv, ze mě se stal během chvíle sirotek. Bylo mi jedenáct a oba rodiče při tom požáru zahynuli. Zbyla mi jen noční košilka a plyšový medvěd, kterého jsem měla v ruce. Němela jsem vůbec kam jít. Matky rodiče zemřeli do jejích osmnácti a otec se pro svou práci s nikým nemohl stýkat. Zůstala jsem úplně sama...

1. Kapitola - Pohřeb

Pár dní na to se koná pohřeb. Přesně 11. listopadu 2011, v mých jedenácti letech. Myslím, že jedenáctka nebude zrovna mé nejšťastnější číslo. Na hřbitově se shromážďují nejblišší přátelé. Přivezla mě sem Riana, matky kamarátka. Ustaraně na mě pohlédne: "Není ti zima Katy?". "Trochu ano," odpovídám a přejíždím si dlaněmi po nadloktí, mám na sobě černé šaty a šedé punčošky, které mi Ria koupila, po tom požáru mi totiž nezbylo žádné oblečení. A jelikož už končil podzim, udělala se pěkná zima. "Dojdu ti do auta pro svetr," řekne Ria a odchází k autu. Rozhlížím se po lidech na hřbitově a zjišťuji, že zde nikoho neznám. Všichni po mě soucitně koukají. Přijel sem taky šerif Thomas Shefrson, který řešil náš případ s požárem. Je to elegatní můž, má kožený klobouk a k tomu slazený černý smoking. Zazvoní mu telefon. Vytáhne jej z vnitřní kapsy saka a zatřpytí se mu jeho stříbrná hvězda na prsou: "omluvte mě," pronese a odchází k bráně hřbitova. To už se vrací Ria se svetrem: "tady ho máš Katy," vkládá mi do rukou svetr. "Děkuji," oblikám si svetr přes hlavu a nakláním se Rie k uchu: "Nevíš s kým si to šerif volá?" zašeptám. "Myslím si, že to bude někdo od tvého otce, protože se šerif ptal odkud Billa zná. Víc jsem neslyšela," zašeptá mi zpátky Ria a vyndavá mi hnědé vlasy ze svetru.
Z kapličky vychází kněz a jde směrem k nám. "Jsme jíž v plněm počtu?" ptá se. Rychlou chuzí za ním přichází šerif: "ano jsme všichni," říká trochu udýchaně a nenápadně po mě pokukuje. "Dobrá tedy, začněme" sepne ruce na prsou: "sešli sme se zde, abychom se rozloučili s..." Nemohla sem se vůbec soustředit. Bylo to pro mě hrozné. Připadala jsem si jako balón, který se naplňuje vzduchem a nafukuje se pořád víc a víc, do obrovských rozměrů, ale nemůže prasknout. Nemohla jsem ani brečet a nedokázala jsem si připustit, že jsou oba rodiče mrtví. Po obřade mi všichni šli potřást rukou a popřát mi upřímnou soustrast, šerif šel jako poslední. "Upřímnou soustrast Katherine." "Děkuji šerife," podávám mu ruku. "Katherine, můžu s tebou na chvíli mluvit?" Jdeme spolu po prašné cestičce ven. "Volal mi před chvíli muž, představil se jako Horacio Jones a tvrdil, že je bratrancem tvého otce. Znáš ho?" Zavrtím hlavou: "Neznám." Šerif se zastaví, kleká si a chytá mě kolem ramen: "Víš nabídl mi, že kdybys neměla kam jít, tak by se tě mohl ujmout," hledí mi do očí. Otcův bratranec? Vlastně se ani nedivím, že ho neznám. Otec o své rodině nikdy nemluvil.Nevím co na odpovědět a tak mlčím. Zvedá se a vytahuje z kapsy doutník. Ria jde za námi: "Stalo se něco šerife?" připaluje mu. "Děkuji vám. Právě jsem říkal Katherine, o bratranci jejího otce, chtěl by Katherine adoptovat. Ale volal jsem s ním zatím jen krátce a musel bych si potvrdit, jestli mi nelže a myslí to vážně." Potahuje z doutníku. "To by bylo skvělé," přitaká Ria: "a odkud je?" "Prý vlastní statek ve Wickidfate. Hned zítra ráno se tam zajedu podívat. Může Katherine přes noc zůstat u vás?" "Zajisté šerife," řekne Ria a položí mi ruku na rameno: "Mám Katy ráno dovést na stanici?". Šerif se na mě usměje a pohladí mě po tvář: "Dojedu si pro ní. Chceš se tam jet podívat se mnou Katherine?" Oplatím mu úsměv: "ráda." Zvedá oči k Rie. "Akorád vás požádám, mohla byste mi dát svou adresu? Slečno ?... "Mariana" podává mu ruku "a ulice Dependská 112." "Thomas Shefrson. Dobrá tedy, zítra se uvidíme." podají si ruce a odjíždíme. "Rio proč nemůžu zůstat u tebe?" Povzdychne si "To nejde Katy, nemohli by mi tě dát do péče, nemám dost peněz, na to uživit nás obě. Mrzí mě to." Sklopím hlavu. To by mě zajímalo kdo ten Horácio je, otec se o něm nikdy nezmiňoval a už se mi o něm ani nikdy nezmíní. V této chvíli jsem moc zmožená, na to, abych přemýšlela. Zítra se to dovím... "Katy vztávej, snídani máš na stole!" budí mne ráno Ria. Odhodím medvěda, vyběhnu na chodbu a volám na ni ze schodů: "hned tam budu Rio!" Cestou dolů se stavím do koupelny a upláchnu si obličej a vyčistím zuby. Nemohla jsem v noci spát, Ria celou noc proplakala, slyšela jsem ji, utírám si ruce a jdu na snídani. "Dobré ráno Katy vyspala si se dobře?" Promnu si bolavé oči "Nemohla jsem v noci vůbec spát" sedám si ke stolu. Lívanečky! Ty nám dělala Ria vždy, když nám chtěla zlepšit náladu. "Tak to jsme dvě" přitaká Ria a hladí mne po vlasech, neboj Katy mi to zvládneme. "Rio myslíš, že za tebou budu moct přijet na návštěvu?" "Určitě ano Katy" usměje se na mě "To nějak vymyslíme, jes než to budeš mít studené." Crr!Crr! "To už tady asi bude šerif, půjdu otevřít" podívá se do zrcadla, aby si upravila vlasy a chvátá otevřít. "Dobré ráno šerife." "Dobré slečno Mariano" Sundá si klobouk. "Katy ještě snídá, nedáte si zatím kávu?" nabídne Ria. "Ne děkuji, už jsem dneska kávu měl, počkám na ni. " "Dobře, pojdtě si aspoň sednout" nabízí mu. Rychle dojím snídani a balím si těch pár věci co mám, když du dolu ze schodů, je vidět víc plyšového medvěda než mě. Když odjíždíme mávám Rie z okýnka tak dlouho dokud nezmizíme v zatáčce. Jeli jsme dlouho, nebo aspoň mě to připadalo jako věčnost. Šerif celou cestu poslouchal radio. Měl nastavený kanál s nějakou country muzikou. Dívala jsem se z okýnka, často jsme projížděli kolem jezer, lesů a hor. Zasněžené vršky hor osvícené ranním sluncem zářily jako diamanty a jezera byla tak křišťálově čistá, že se jejich hladina leskla jako zrcadlo. "Tak už jsme tady Katherine!"
Projeli jsme kolem cedule 'Welcome to Wickidfate' a odbočili na prašnou cestu. Objevil se před námi veliký, rudě natřený statek kolem kterého bylo spoustu ohrad s koňmi, kravami a ovcemi. Tady určitě musí bydlet ten Horácio. Šerif zaparkoval u sruběného domku mezi stájemi. "Počkej tady chvilku," řekne šerif a vyleze s auta, jde ke dveřím a klepe na dveře. Po nějaké době se otevřou vrata stáje vedle srubu a spěšným krokem jde k šerifovi muž veliký jako hora. Je celý spocený a má na sobě špinavé oblečení, pod slaměným kloboukem má dlouhé, hnědé, mastné vlasy. V puse přežvikuje slámu, má na sobě koskovanou košili modré jeany a na nohou má špičaté kožené boty. Šerif si s ním povídá, ale já jim nerozumím a protože jsem ospalá, v zahřátém autě usínám.
Probouzím se uvnitř srubu, ležím na hnědém gauči nejspíš v obývacím pokoji a naproti mě sedí u konferenčního stolku šerif s Horáciem, který podepisuje nějaké papíry. "Katherine to je dobře, že už si vzhůru, budu už muset jet. S panem Jonesem jsme se dohodli, že tady už zůstaneš, abys nemusela přespávat u nás na stanici. Souhlasíš s tím?" Zeptá se mě šerif. Sedám si na gauč a podívám se na Horácia, ten se na mě usmívá. "Ne, nevadí mi to," vrátím mu úsměv. "Přijedu se na vás podívát za pár týdnu, kdybyste cokoliv potřeboval pane Jonesi, zavolejte mi." Horácio se zvedá a pokládá šerifovi ruku na rameno "Díky pane Shefrsone. My to spolu určitě zvládneme."

Kam dál

Reklama